Praha, 2. září 2025 – V oblasti Digitalizace a infrastruktury jsme si meziročně polepšili z 16. na 14. příčku v EU. Za postupem stojí dostupnější internet v domácnostech nebo zlepšující se úroveň digitalizace státní správy. Zatímco například ohledně transparentnosti poskytovaných služeb se česká státní správa nemusí mezi unijními kolegy vyloženě stydět, horší je to s předvyplněností formulářů. V celkovém umístění v rámci pilíře nám nepomáhá téměř nejhorší pokrytí vysokorychlostním internetem v EU nebo horší pořadí u dostupnosti platebních terminálů. Paradoxně přitom terminálů v Česku přibývá, přičemž k tomu přispívá také program Ministerstva průmyslu a obchodu Česko platí kartou. Jasný trend představuje rostoucí obliba přijímání plateb přes QR kódy.
Česko si v pilíři digitalizace a infrastruktury Indexu prosperity a finančního zdraví meziročně polepšilo z 16. příčky na 14. v EU. Stále se nám ale nedaří navrátit na lepší pozice z ročníků 2022 a 2023.
Našemu umístění výrazně pomohlo to, že se zvedla dostupnost MHD v českých městech, máme ji v rámci evropské sedmadvacítky 10. nejlepší oproti loňskému 17. místu. Úspěch v porovnání s loňskem zaznamenala také úroveň digitalizace státní správy. O 3 příčky jsme se naopak propadli, když přijde na hustotu silnic, kde jsme letos obsadili 10. místo. Zde je posun dán zejména tím, že se silniční síť „zahustila“ v jiných státech EU.
[Infografika – celkové výsledky]
Podle současného Indexu představují pro Česko nejúspěšnější oblasti podobně jako v předchozích ročnících výdaje státu na sektor dopravy, průměrné výdaje na veřejnou dopravu na osobu a hustota železnic, která je u nás stále vůbec nejvyšší v EU. „Většině sedmadvacítky se naopak nestíháme vyrovnat co do kvality silnic, vysokorychlostním internetem je zde pokryt nadále jeden z nejnižších podílů domácností a neslavná je také dostupnost platebních terminálů,“ poukazuje analytička Evropy v datech Hana Vincourová.
Na pozicích eurounijních premiantů v digitalizaci a infrastruktuře najdeme podobně jako loni Nizozemsko, Lucembursko a Dánsko, které spojuje především dobrá dostupnost rychlého internetu a husté pokrytí dobíjecími stanicemi pro elektromobily. Velký kus cesty ke kvalitnější infrastruktuře i vyššímu stupni digitalizace naopak ještě musejí ujít Rumunsko, Bulharsko a vůbec poslední Řecko, které má z celé EU nejhorší nejen dostupnost internetu v domácnostech obecně, ale také pokrytí vysokorychlostním internetem. Průměrný Řek také vydá zdaleka nejvíce peněz oproti ostatním obyvatelům EU na veřejnou dopravu.
Transparentnost služeb státní správy ujde, horší je to s předvyplněnými formuláři
Úroveň digitalizace české státní správy se zvyšuje. Alespoň to vyplývá z dat indexu DESI. Náš indikátor reflektuje výsledky Česka v sedmi podoblastech digitalizace. Zatímco loni jsme skončili s 487 body z celkově možných 700 až na předposledním místě v EU, letos jsme se se ziskem téměř 534 bodů posunuli o pět příček na 21. pozici v rámci sedmadvacítky. Nejvyšší úroveň digitalizace státní správy najdeme na Maltě, které šlapou na paty Estonsko a Finsko. Hůře než my si naopak vedou mimo jiné Francie, Německo nebo Itálie.
K posunu přispělo zejména polepšení u sledované kategorie „přístup k elektronickým zdravotním záznamům“, což spadá do agendy Ministerstva zdravotnictví, které na postupné elektronizaci zdravotnictví dlouhodobě pracuje. Index DESI danou oblast hodnotí nicméně pouze podle toho, zda mají občané země technicky dostupnou online platformu nebo portál pro přístup k jejich zdravotnickým záznamům a podle podílu lidí, kteří mají možnost získat nebo využít alespoň minimum údajů, které v současnosti jsou uloženy v digitální podobě.
Podle analýzy eHealth Evropské komise však v celkovém hodnocení elektronického zdravotnictví Česko získalo pouze 51 %, což je druhé nejhorší skóre v rámci EU. U vlastního přístupu ke zdravotnickým záznamům, jako jsou výsledky vyšetření nebo jiné lékařské zprávy, tuzemsku patří skóre 0, což znamená, že digitálně se ke svým zdravotním údajům dostane méně než 19 % populace. Také další aspekty digitalizovaného zdravotnictví pokulhávají a k lepší úrovni digitalizace nepřispívají. „Služby jednotlivých nemocnic, jako například online konzultace s lékařem nebo online sjednání schůzky, zatím nefungují úplně ideálně,“ uvádí Jakub Palata z Digitální a informační agentury, že tato skutečnost má na celkové hodnocení dle DESI dopad.
Za kvalitnější úrovní digitalizace ale stojí také lepší transparentnost „poskytování služeb, designu a osobních dat“. Poměrně nicneříkající kategorie v rámci DESI indexu zahrnuje míru transparentnosti průběhu služby, zapojení uživatelů do navrhování služeb a do jaké míry je transparentní, jak stát s osobními daty uživatelů nakládá. „Zde se asi nejvíce projevuje správa osobních údajů v základních registrech a s tím související možnost občanů být informováni o tom, kdo a jak s jejich osobními údaji v držení veřejné správy zacházel a případně upozornit na chyby nebo neaktuálnost,“ přibližuje Jakub Palata z Digitální a informační agentury (DIA) konkrétní kroky kupředu, ke kterým došlo v posledním roce, a dodává, že zároveň přibývá portálů a online služeb s detailním popisem průběhu služby. „Také přibývá držitelů datových schránek, kterým bývá automaticky zasílán jedenkrát ročně přehled využití údajů z registru obyvatel, čímž se jedná o proaktivní službu podporující transparentnost nakládání s osobními údaji vedenými v registru veřejné správy,“ doplňuje Palata.
Naopak nejhůře hodnocenou podoblastí zůstávají „předvyplněné formuláře“, kde má digitalizace sloužit k tomu, aby občané při podávání žádostí ideálně vyjádřili „pouze“ zájem o určitou službu a systém si dále všechna potřebná data opatřil sám pomocí propojeného datového fondu. Také podle portálu Plnění ZoPDS (Zákona o právu na digitální služby) umožňujícího komukoli nahlédnout na stav plnění povinností vyplývajících ze zákona má Česko v otázce formulářů co dohánět. Naopak detailní popisy služeb jsou téměř hotové.
Uživatelů eGovernmentu v Česku meziročně přibylo ze 77 na 78,5 %, v Dánsku podíl dosahuje až 98,5 %
Zákon o právu na digitální služby nepředstavuje běžný zákon, ale spíše soubor pravidel, opatření, práv a povinností pro orgány veřejné moci. Ty mají pomoci s rychlejší transformací služeb veřejné správy do uživatelsky příjemnější podoby. Legislativa původně stanovovala jako pro úřady závazný termín, od kterého od nich občané mohou digitální komunikaci vyžadovat, únor 2025, ten se ale nakonec posunul o další dva roky. Jako důvod uvádí Digitální a informační agentura „hospodárnost, efektivnost a účelnost“.
V červenci vláda navíc schválila, že pro některé služby by úplná digitalizace představovala nepřiměřenou zátěž, tedy že by z pohledu efektivity nebyla přínosná, protože je jejich využití velmi malé. U služeb, na které se nepřiměřená zátěž vztahuje, v návaznosti na to elektronizace proběhnout může, ale nemusí.
Co se týče povinností úřadů vyplývající ze Zákona o právu na digitální služby, posun stran digitalizace z pohledu indexu DESI podle Jakuba Palaty z DIA nastal u služeb spadajících pod Ministerstvo práce a sociálních věcí, konkrétně u České správy sociálního zabezpečení a Úřadu práce. „Hodně služeb, které jsou zde hodnoceny, je z oblasti kariéry, což zahrnuje služby související se zaměstnaností, nezaměstnaností nebo důchodem. Dále si vede dobře oblast sociální podpory, kdy lze jednoduše žádat o příspěvky v rámci služby JENDA. Naopak nejpomaleji digitalizovanou oblastí je vyřizování rodinných záležitostí, jako je uzavření manželství, rozvod nebo vydání cestovního pasu,“ popisuje Palata.
[Infografika – rozpad indikátorů]
Ačkoli podle hodnocení došlo meziročně ke zlepšení digitálních služeb české státní správy poměrně skokově, nárůst podílu občanů, kteří by užívali služby eGovernmentu, už tak výrazný nebyl. Zatímco v minulém ročníku odpovídal 77 % občanů, kteří s veřejnou správou v uplynulých 12 měsících komunikovali přes internet, do toho letošního vzrostl pouze o půldruhého procentního bodu, a výše v pořadí jsme se tak posunuli pouze o jednu příčku. Nejčastěji se státem lidé komunikují přes internet napříč všemi dosavadními ročníky v Dánsku, kde tentokrát podíl dosahuje 98,5 %.
Platebních terminálů v Česku přibývá, pomáhá také program Česko platí kartou
Když přijde na dostupnost internetu v domácnostech, Česko dosahuje průměru. Vyhoupli jsme se z 16. na 14. příčku, když jich přibylo z 92,8 % na 94,6 %. Z dat nicméně vyplývá, že připojení často postrádá uspokojivou rychlost přenosu dat, protože vysokorychlostním internetem je pokryto méně domácností než u nás už jen v Řecku. V tomto ohledu tedy pro nás dochází k určité stagnaci, loni nám rovněž patřila předposlední příčka.
V Česku jsou nicméně o něco dostupnější platební terminály. Zatímco v loňském ročníku na tisícovku obyvatel připadlo podle dat Evropské centrální banky (ECB) 23,5 terminálů, v letošním se hodnota rovná 24,6. Přesto jsme v pořadí klesli o dvě příčky až na 24. pozici, a jde tak pro Česko o jeden z nejslabších indikátorů. V jiných státech totiž došlo ke znatelnějšímu zlepšení – konkrétně nás dle dat ECB předběhly Slovensko a Bulharsko. „Balkánské země mají nyní vyšší hustotu terminálů díky nové legislativě, která vyžaduje přijímání elektronických plateb. Zavedlo ji Řecko, loni se přidalo Rumunsko a trend se přelévá dále. A Slovensko nejspíše uzákoní povinnost přijímat karty od příštího roku,“ dodává kontext Ondřej Holoubek z Global Payments s tím, že zatímco hlavní motivací v těchto zemích je přimět podnikatele, aby v turistických destinacích nabídli i jinou možnost platby než hotovostí, sekundárně jde vládám také o to, snížit množství plateb hotovostí a s tím spojených případných daňových úniků.
Podle Josefa Kunčara, ředitele divize akceptační sítě pro Česko, Maďarsko a Slovensko ve společnosti VISA, dostupnost terminálů v tuzemsku mimo jiné roste i díky programu Česko platí kartou, který podnikatelům umožňuje vyzkoušet na několik měsíců zdarma platební terminál, terminál v mobilu či platební bránu. Po uplynutí mohou zařízení vrátit bez sankcí, nebo pokračovat za tržních podmínek. „Díky programu bylo poskytnuto bezmála 49 tisíc terminálů a více než 10 tisíc platebních bran,“ říká Kunčar. Společnost VISA sleduje, že Češi dnes čím dál častěji využívají digitální platby i na malé částky. „Tři čtvrtiny z nich platí kartou i při platbách do 50 korun, a pokud to obchodník neumožní, více než třetina zákazníků od nákupu ustoupí. Zároveň roste vnímání bezpečnosti – osm z deseti Čechů označilo digitální platby za bezpečnější než hotovost,“ dodává Kunčar.
Na poli bezhotovostních transakcí navíc čím dál tím více narůstá obliba přijímání plateb přes QR kódy. „Pozorujeme to zejména u podnikatelů, kteří chtějí ušetřit za poplatky při platbě kartou nebo tam, kde chtějí mít záložní řešení pro případ výpadku,“ popisuje Holoubek z Global Payments. Česku navíc patří jedno prvenství – evropskou jedničkou jsme v placení nositelnou elektronikou: „Češi dnes již 55 % plateb provádějí telefony, hodinkami nebo prsteny. Díky české oblibě platit mobilem museli karty začít přijímat i podnikatelé, kteří až dosud preferovali hotovost, protože by jinak přišli o část příjmu,” dodává Holoubek.
V českých městech má dobře dostupnou zastávku MHD 93,8 % obyvatel
Výrazného posunu na lepší příčky se v unijním porovnání dočkali obyvatelé českých měst z pohledu dostupnosti městské hromadné dopravy. Vliv na to nicméně může mít také skutečnost, že u tohoto indikátoru došlo k výměně zdroje. Zatímco podle dat OSN mělo v roce 2020 v blízkosti svého bydliště zastávku MHD 90,4 % lidí žijících v českých městech, podle dat NASA už v roce 2023 podíl odpovídal 93,8 %. Z pohledu pořadí jsme se tak meziročně vyhoupli ze 17. na 10. příčku v EU.
Přesto data naznačují, že se v některých významných městech Česka dostupnost veřejné dopravy z pohledu blízkosti zastávek nezlepšuje; ba naopak. Například pro Plzeň totiž platí, že zatímco v roce 2020 mělo ve vzdálenosti do jednoho kilometru od svého bydliště zastávku vysokokapacitní veřejné dopravy nebo do půl kilometru zastávku té nízkokapacitní 96,3 % obyvatel západočeské metropole, v roce 2023 podíl dosahoval už „jen“ 94,8 %.
Takový vývoj je nicméně daný zejména dynamickým rozvojem obytné zástavby, nikoli rušením zastávek, upozorňuje René Vávro z Plzeňských městských dopravních podniků (PMDP): „Nové projekty vznikají jak v centrálních oblastech, tak zejména na okraji města. V těchto lokalitách často chybí dostatečná dopravní infrastruktura: ulice mají historicky nedostatečné šířky, chybí obratiště či propojovací komunikace. To všechno komplikuje možnost zavést linky MHD přímo k nové zástavbě, a obyvatelé jsou tak odkázáni na stávající trasy, které mohou být za hranicí doporučené docházkové vzdálenosti,” vysvětluje Vávro a ujišťuje, že jakmile bude vybudovaná potřebná infrastruktura, počítá se proto v Plzni do budoucna s postupným rozšiřováním sítě a doplňováním nových zastávek.
Ačkoli na první dobrou data hovoří jinak, podle Vávra se ve skutečnosti v Plzni síť MHD v posledních letech rozvíjela, včetně přibývání zastávek. „Zaváděly se nové linky nebo se upravovaly ty stávající v návaznosti na výstavbu nové infrastruktury – došlo například ke kompletnímu přepracování linek 24 a 25 po zprovoznění Západního městského okruhu nebo vznikly linky 36 a 43 s doplněním nových zastávek,“ uvádí Vávro konkrétní příklady, jak se v Plzni rozšiřuje dopravní obslužnost. Kromě obnovy vozového parku a tras se v plzeňské MHD rozvíjí také zákaznický servis a digitalizace; cestující mohou využívat mobilní aplikace nebo získávat informace o poloze vozidel online.
Útrata za veřejnou dopravu Čechům vzrostla, pražská MHD ale stále zůstává jednou z nejlevnějších v Evropě
Zatímco cestující veřejné dopravy v Česku může na celorepublikové úrovni těšit, že mají čím dál tím spíše nějakou zastávku MHD „hned za rohem“, úsměv jim může zamrznout na rtech, když se podívají, kolik je veřejná doprava stojí. Roční útrata průměrného Čecha za veřejnou dopravu se totiž meziročně zvedla v přepočtu z 120 eur na 140 eur, což zároveň znamenalo propad tuzemska z 3. na 4. příčku v EU. Důvody dražšího jízdného bývají jednoduché – zdražování samotného provozu. René Vávro z PMDP na příkladu Plzně ilustruje, jak to s cenou jízdného může fungovat: „O cenách jízdného rozhoduje svým usnesením Rada města Plzně, přičemž hlavním důvodem navyšování ceny pro cestující bývají zpravidla zvyšující se náklady na provoz MHD.“
Hlavní město Praha se pak dlouhodobě může chlubit tím, že ve srovnání velkých evropských měst nabízí nejlevnější roční předplatné na MHD, pokud vynecháme Lucemburk a Tallinn, kde cestující využívají MHD zdarma. Přestože i Praha plánuje od příštího roku zdražit jednorázové jízdenky, ročnímu kuponu nadále zůstane cena 3 650 korun, v přepočtu tedy 10 korun na den.
[Infografika 3 – hodnoty indikátorů]
Více o Indexu prosperity a finančního zdraví na Indexprosperity.cz.
